Produktivní život lomů v Ústeckém kraji je postupně méně aktivní a v několika blízkých letech dojde k úplnému ukončení těžby hnědého uhlí (tzv. útlumu). Na plochách, které dříve průmyslové industriální provozy využívaly k těžbě, bude nutné vyhledání jejich potenciálu a nalezení nového využití. Inženýrské metody řízené rekultivace krajiny z přelomu tisíciletí jsou již překonané (lesnická, zemědělská, vodní). Na řadu by mělo přijít postupné a z větší části samovolné přírodní obnovování dnes zneužitého povrchu, které by mělo být vhodně doplněno o hodnotné struktury architektonicko-urbanistické, možná někdy až land-artové, a to tak, jak je například možné vysledovat v jiných podobných lokalitách (Emscher Park, Lužická jezera, Dolní oblast Vítkovice, Pohornická krajina Karvinska a další úspěšně znovuoživené postindustriální regiony), které prošly v poslední době transformací (resetem) a nově slouží jiným neindustriálním účelům. Celou novou krajinu Severozápadu by měla provázet jednotná regionální plánovací linie scelující dnes již velmi často fragmentované části krajiny po těžbě. Návrhy, myšlenky a představy nové krajiny budou určující pro směřování a celkovou hodnotu viditelné nové části (dříve nepřístupné) krajinné scény. Úvahy o území mohou být celkově dost experimentální, až vizionářské, a měly by nabízet velké množství nového využití ploch v bývalých těžebních prostorech. Začlenění pozůstatků důlní techniky a technologií do úvah o nové podobě krajiny, jejich vhodné zakomponování do ní, nebo jejich přesun, by měly být jedním z hlavních procesů proměny území s připomínkou důležité vrstvy industriálního dědictví. Stopy a odkazy doby minulé jsou pro autentickou tvář krajiny důležitým vodítkem.